Petra Černocká: „Jsem relativně spokojená babička”.

ČernockáPřinášíme vám druhou část exkluzivního rozhovoru se zpěvačkou Petrou Černockou.

Na konci 60. let jste nastoupila do angažmá v divadle Semafor. Jak vzpomínáte na roky strávené v této líhni talentů české populární hudby?

Semafor, to bylo takové pohlazení. To, co tehdy oficiálně produkoval stát, bylo utažené a bez přirozenosti, prostě sloužilo to ideologii. Semafor byl samozřejmě tak trochu podezřelý, ale mohl fungovat. Tam se děly věci milé a přirozené. Já jsem dělala jak s Šimkem a Grosmanem, tak u pana Suchého i Šlitra, zažila jsem si tyhle velikány. Byla jsem u toho, ale můžu Vám říct, že po těch letech už jsou vzpomínky hodně řídké. Když byste se mě ptal na něco konkrétního, tak hrozí, že bych si i vymýšlela, že si to zas tak dobře nepamatuju. Když je člověk mladý a ambiciózní a myslí si, že teď to tomu světu natře, tak si moc nevšímá okolí. Tehdy v Semaforu jsem si měla těch zajímavých lidí víc všímat. No, nestalo se.

 

 Většinou to přece funguje tak, že člověk si uvědomí důležitost chvíle, až když uplyne.

Samozřejmě, člověk zpětně všechno vnímá úplně jinak. Znáte to, chodíte s nějakou holkou,  ona se na Vás vykašle a Vy máte najednou pocit, že jste ztratili životní smysl, že to byla nejlepší holka Vašeho života. Tak je to asi se vším.

 

Teď přichází pro Vás jistě stereotypní otázka, přesto ji těžko dokážu vynechat. Zkusím se zeptat trochu jinak. Dělala jste někdy rozhovor, ve kterém jste nedostala otázku týkající se Saxany z filmu Dívka na koštěti?

Často, ale to byly rozhovory, které vůbec nesměřovaly k téhle komedii, někdy tak v 70., 80. Letech. Tehdy ten film nebyl na obrazovkách tak často jako v téhle tržní době, kdy se divákům „podlejzá“ těmi nej nej největšími nebo nejoblíbenějšími filmy a písničkami. Takže tak posledních 20 let to vlastně bez Saxany nejde. I když se předem domluvím, že je to pro mě vyčerpané téma, že o tom nechci mluvit, tak se to tam vždycky nějak dostane.  Takže si myslím si, že rozhovor bez Saxany víc než 20 let nebyl. A tak mám strach, že diváci, posluchači nebo čtenáři už si myslí, že jsem praštěná. Že vlastně pořád tančím takové tanečky na jednom filmu, na jedné krásné slavné roli. Ale já se omlouvám, já za to nemůžu, to oni, oni mě do toho strkají!.

 

 Na druhou stranu, některé herečky by to jistě uvítaly, takovou životní roli. Otázka zní, jestli pro Vás už není ubíjející?

To je spíš klišé. Jednou volala novinářka: „Napíšeme článek, já mám senzační titulek: Saxana mi zničila život.“ To jsou plky, blbosti. Každý herec je rád, že má nějakou velkou příležitost, kde se zviditelní. V mém případě je problém v tom, že jsem dál neměla moc co nabídnout. Hrála jsem v pár filmech, který už ale slavné nebyly a hotovo. Ale je mnoho těch, kteří natočí fantastický, slavný, oblíbený film. Pak natočí spoustu dalších věcí, i dobrých, ale stejně jim zůstane nálepka z toho prvního známého filmu. Ale podobně to mají taky malíři. Na první slavný obraz se budou vždycky všichni ptát a přitom namalovali spoustu dalších krásných věcí.

 

Já se teď vrátím zpátky k hudbě. Já jsem procházel různé vaše rozhovory i další podklady. Překvapilo mě, že všude se v souvislosti s vaší hudbou mluví o country. Já bych Vás do té doby nezařazoval do kategorie country. Spíš jsem si myslel, že hrajete takovou zajímavou populární hudbu. Jak to máte s rozškatulkováním své vlastní práce?

Já jsem samozřejmě byla naprosto běžný pop typ, dělala jsem třeba i s Karlem Vlachem. A pak jsem měla svoji kapelu, tam jsem byla taková trošku bigbítovější, protože to byli kluci, kteří se chtěli trošku rozšoupnout. V určitou chvíli jsem se stala fanouškem country, ale takové té moderní, ta se u nás moc neslyší. Po revoluci jsem vlastně došla k takovému kompromisu, rozpustila kapelu, hrála jsem jenom s kytaristou a s kytarou se nejlíp hraje folk a country. Já si skládám písničky, které nejsou lehce zařaditelné. Je to blízko country, ale ne s klobouky, koňmi a ohradami. Já jsem přeci jenom takový trošku luxusnější městský typ. Mně sluší holínky a klobouk, ale nesnažím se příliš stylizovat, nebylo by to přirozené. Prostě dělám svoje písničky a ty jsou country blizoučko.

 

Další otázka asi nebude příliš originální, nicméně si ji neodpustím. Jak to děláte, že vypadáte stále tak dobře, přestože poslední dobou nemáte problém ventilovat, že jste začala pobírat starobní důchod?

Jsem seniorka papírově, úředně. Já bych to samozřejmě tajila, ale nebylo by to k ničemu, protože to každý ví. Dneska už prostě za jménem je vždycky ta závorka, kam se napíše 63, hotovo. Takže já jsem to použila marketingově, ve smyslu podívejte se, je mi sice už tolik, ale dělám, co můžu, a snažím se vypadat dobře. Proto padají ty otázky, jak já to dělám. Kdyby si lidi mysleli, že jsem padesátnice, tak by se mě na to neptali, protože na tenhle věk bych možná vypadala naopak poněkud sešle.

 

To bych neřekl. Vy máte totiž tu nevýhodu, možná výhodu, těžko říct, že na různých záznamech vypadáte pořád stejně. Jak je to možné?

Já nevypadám stále stejně, ale je fakt, že nezkušený mladší muž může chvíli váhat, jestli jsem tak stará a vypadám dobře, nebo jsem mladá a nějak jsem měla těžkej život. Prostě jsem možná pro lidi, kteří o mě nic nevědí, trošku věkově nezařaditelná. Nezkušený muž by si mohl říct, že je mi i 45. Ale lidi, kteří na to mají oko, ti to poznají. Zvláště pak ženy, ty u té druhé věk okamžitě odhadnou.

 

Doufám, že se nezlobíte kvůli těm závěrečným otázkám.

Ne, vůbec, podívejte se, když se na to zeptáte, to je naprosto v pořádku. Já si tak trénuju nějaký nový způsob, jak podobným otázkám přistoupit, abych neříkala pořád to samé. Ale fakta jsou fakta. Žádná plastická operace, řekla bych běžný, klidný život, tím by to mohlo být, a jsem relativně vyrovnaný člověk. Výsledek je ten, že dneska jsem relativně spokojená babička a zdá se, že tyhle roky jsou docela prima. Já vím, že už sice mluvím jak Květa Fialová, která to podle mě trošku přehání, ale je to o přístupu k určitému věku. Někdo propadne panice a někdo se prostě zorientuje. Já myslím, že jsem to zatím zmákla, uvidíme, co bude dál.

Radek Šejvl

rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová

Kulturní program Pohřebačského jarmarku 2013

Clipboard02 

1.  pódium

10:00 – 10:45 – zahájení, Mateřská škola Opatovice n/L, Základní škola Opatovice n/L

10:45 – 11:15 – improvizační show skupiny BIZONI (improliga)

11:15 – 11:35 – Nathaniel Filip

 

14:00 zahájení programu s Rádiem BLANÍK

14:00 – 14:30 soutěže

14:30 – 15:15 Petra Černocká

15:15 – 15:45 soutěže, autogramiáda

16:00 – 16:45 Jaroslav Uhlíř

16:45 – 17:00 autogramiáda, ukončení

 

2. pódium

9:00 – 11:00 – Parťáci (country)

12:00 – 14:00 – Pardubická šestka (dechovka)

 

3.pódium (loutkové divadlo)

11:30 – 12:00 – první představení

13:30 – 14:00 – druhé představení

 

 

Exkluzivní rozhovor s Petrou Černockou o Pohřebačském jarmarku

ČernockáHned na začátku mě zajímá, co si představíte pod pojmem Pohřebačský jarmark?

Taková ta hezká tradice jarmarku se obnovila a jarmarků je všude fůra, takže já jsem docela znalec. Představuju si stánky, ale takové ty hezké, rustikální, ne igeliťáky. A hezké zboží z českých luhů a hájů. Představa dneska většinou klapne, mám pocit, že už se ta městečka naučila jarmarky dělat a jsou pěkné.

Slovo pohřebačský ve Vás nic nevyvolává?

Zní to poněkud chmurně, to je jasné, ale my máme tak roztodivné názvy městysů, měst a vesniček, že to Čecha nezaskočí. Ale nezní to moc optimisticky, o to lepší ten jarmark nejspíš bude. Já jsem v jádru racionální typ, já vždycky očekávám spíš něco horšího, abych se mohla radovat, když to bude krásný. Tak tentokrát to bude asi taky tak.

Třetí ročník řemeslného jarmarku v Opatovicích n. L. v Pohřebačce se uskuteční na sv. Václava v sobotu 28. září. Je Vám nějaké řemeslo opravdu blízké? Případně které řemeslo je Vám nejbližší?

Já vím, že to bude znít vychloubačně, ale já jsem taková zručná, mě baví cokoliv ručičkama dělat. Můj táta si vyráběl nábytek na chalupě, dokonce jsme s ním vyrobili katamarán, něco jako takový houseboat, na kterém jsme se plavili po Slapské přehradě. Táta to měl hodně v krvi, ačkoliv byl právník. Já mám ráda takové ty drobnější práce, ne třeba tesařské řemeslo.

Až budete u nás na jarmarku, projdete si stánky? Chodíte na podobné akce i soukromě?

Velice ráda. V létě jsem na chalupě v severních Čechách a tam se hodně takových věcí taky děje. Vždycky si ráda udělám výlet, třeba i na kovářská řemesla, i když to přitahuje spíš chlapy. Ale jakmile jsou tam nějaké hezké ruční věci, včetně keramiky, na to jsou spíš holky, tak to mě samozřejmě zajímá.

Ve svém životopise uvádíte, že jste vystudovala obor operní zpěv a klavír. Jak moc je Vám tento obor dnes vzdálený?

Řekla bych, že dost. Mám kamarádku ještě právě z konzervatoře a ta mě občas dotáhne třeba do Národního, když je tam generálka opery. Taky mám kamarády herce, takže chodím hodně na činohru. Ale musím říct, že nejvíc jsem zanedbala klavír. Teď jsem si ho nechala konečně naladit. Nějakou dobu jsem se vymlouvala, že nemůžu k pianu, že to prostě není čistý. Ale musím na sebe prozradit, že teď přes léto jsem u piana zase nebyla. To je asi největší rest.

Takže v létě raději odpočíváte na chalupě, než se věnujete své standardní celoroční práci?

Nedá se to úplně takhle říct, já vlastně jenom změním místo. V létě jsem na chalupě a v zimě v Praze. Já i přes léto ráda hraju, hlavně protože se hraje hodně venku. To mám ráda, to je hezký, publikum je příjemně namíchané, všechny věkové kategorie. To je něco, co my můžeme, máme rádi, baví nás to. Ale abych řekla pravdu, byla jsem jednu dobu po pracovní stránce líná. Na chalupě je takový kravál, že když všichni spustí sekačky a pily a takovou tu zahradní techniku, je lepší skočit do kůlny a něco si tam dělat. Takže letos jsem byla dost manuálně činorodá. Teď jsem zpátky v Praze a je tady rajský klid.

Takže Vy se jezdíte uklidňovat do Prahy?

 To jste řekl naprosto přesně. Já jsem zjistila, že Praha sice má takový svůj konstantní hluk, ale co je to proti tomu, když sedíte na zápraží a vedle soused začne sekat obrovskou louku a seká tři hodiny, to se nedá vůbec vydržet. Tady v Praze šumí auta a vzadu cinkne tramvaj, nádhera.

Na sekačky se dá reagovat docela dobře, můžete třeba jít nařezat dříví na cirkulárce.

To mě samozřejmě napadlo, když soused pustí sekačku, přesvědčit manžela, aby šel řezat dřevo. Ale ten synchron z chlapů člověk nevyrazí, on mi prostě vždycky řekne, že jde dělat úplně něco jiného. Prostě nemůžu všechny ty sousedy dát nějak dohromady. Snad se mi časem podaří, aby nesekali aspoň v neděli, to dá zdravý rozum. Prý už vyhlášky o tom můžou být, tak to zkusím prosadit.

Radek Šejvl

rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová