Na tradiční jarmark tentokrát dorazila i Černocká s Uhlířem

pohrebacsky-jarmark-uhlir-2013-pce_denik-1024V opatovické místní části Pohřebačka se konal už třetí ročník Pohřebačského jarmarku. Počasí organizátorům opět vyšlo, ráno se teploty pohybovaly těsně nad nulou, ale přes den už bylo příjemně teplo. Na akci dorazilo podle našich informací přibližně 2500 lidí. „Termín pro konání akce jsme zvolili vždy ve státní svátek 28. září, ať se jedná o volný den v týdnu nebo o víkendu. V letošním roce jsme akci pořádali v sobotu.

Čtěte více na: http://pardubicky.denik.cz/zpravy_region/na-tradicni-jarmark-tentokrat-dorazila-i-cernocka-s-uhlirem-20131001.html

Petra Černocká: „Jsem relativně spokojená babička“.

ČernockáPřinášíme vám druhou část exkluzivního rozhovoru se zpěvačkou Petrou Černockou.

Na konci 60. let jste nastoupila do angažmá v divadle Semafor. Jak vzpomínáte na roky strávené v této líhni talentů české populární hudby?

Semafor, to bylo takové pohlazení. To, co tehdy oficiálně produkoval stát, bylo utažené a bez přirozenosti, prostě sloužilo to ideologii. Semafor byl samozřejmě tak trochu podezřelý, ale mohl fungovat. Tam se děly věci milé a přirozené. Já jsem dělala jak s Šimkem a Grosmanem, tak u pana Suchého i Šlitra, zažila jsem si tyhle velikány. Byla jsem u toho, ale můžu Vám říct, že po těch letech už jsou vzpomínky hodně řídké. Když byste se mě ptal na něco konkrétního, tak hrozí, že bych si i vymýšlela, že si to zas tak dobře nepamatuju. Když je člověk mladý a ambiciózní a myslí si, že teď to tomu světu natře, tak si moc nevšímá okolí. Tehdy v Semaforu jsem si měla těch zajímavých lidí víc všímat. No, nestalo se.

 

 Většinou to přece funguje tak, že člověk si uvědomí důležitost chvíle, až když uplyne.

Samozřejmě, člověk zpětně všechno vnímá úplně jinak. Znáte to, chodíte s nějakou holkou,  ona se na Vás vykašle a Vy máte najednou pocit, že jste ztratili životní smysl, že to byla nejlepší holka Vašeho života. Tak je to asi se vším.

 

Teď přichází pro Vás jistě stereotypní otázka, přesto ji těžko dokážu vynechat. Zkusím se zeptat trochu jinak. Dělala jste někdy rozhovor, ve kterém jste nedostala otázku týkající se Saxany z filmu Dívka na koštěti?

Často, ale to byly rozhovory, které vůbec nesměřovaly k téhle komedii, někdy tak v 70., 80. Letech. Tehdy ten film nebyl na obrazovkách tak často jako v téhle tržní době, kdy se divákům „podlejzá“ těmi nej nej největšími nebo nejoblíbenějšími filmy a písničkami. Takže tak posledních 20 let to vlastně bez Saxany nejde. I když se předem domluvím, že je to pro mě vyčerpané téma, že o tom nechci mluvit, tak se to tam vždycky nějak dostane.  Takže si myslím si, že rozhovor bez Saxany víc než 20 let nebyl. A tak mám strach, že diváci, posluchači nebo čtenáři už si myslí, že jsem praštěná. Že vlastně pořád tančím takové tanečky na jednom filmu, na jedné krásné slavné roli. Ale já se omlouvám, já za to nemůžu, to oni, oni mě do toho strkají!.

 

 Na druhou stranu, některé herečky by to jistě uvítaly, takovou životní roli. Otázka zní, jestli pro Vás už není ubíjející?

To je spíš klišé. Jednou volala novinářka: „Napíšeme článek, já mám senzační titulek: Saxana mi zničila život.“ To jsou plky, blbosti. Každý herec je rád, že má nějakou velkou příležitost, kde se zviditelní. V mém případě je problém v tom, že jsem dál neměla moc co nabídnout. Hrála jsem v pár filmech, který už ale slavné nebyly a hotovo. Ale je mnoho těch, kteří natočí fantastický, slavný, oblíbený film. Pak natočí spoustu dalších věcí, i dobrých, ale stejně jim zůstane nálepka z toho prvního známého filmu. Ale podobně to mají taky malíři. Na první slavný obraz se budou vždycky všichni ptát a přitom namalovali spoustu dalších krásných věcí.

 

Já se teď vrátím zpátky k hudbě. Já jsem procházel různé vaše rozhovory i další podklady. Překvapilo mě, že všude se v souvislosti s vaší hudbou mluví o country. Já bych Vás do té doby nezařazoval do kategorie country. Spíš jsem si myslel, že hrajete takovou zajímavou populární hudbu. Jak to máte s rozškatulkováním své vlastní práce?

Já jsem samozřejmě byla naprosto běžný pop typ, dělala jsem třeba i s Karlem Vlachem. A pak jsem měla svoji kapelu, tam jsem byla taková trošku bigbítovější, protože to byli kluci, kteří se chtěli trošku rozšoupnout. V určitou chvíli jsem se stala fanouškem country, ale takové té moderní, ta se u nás moc neslyší. Po revoluci jsem vlastně došla k takovému kompromisu, rozpustila kapelu, hrála jsem jenom s kytaristou a s kytarou se nejlíp hraje folk a country. Já si skládám písničky, které nejsou lehce zařaditelné. Je to blízko country, ale ne s klobouky, koňmi a ohradami. Já jsem přeci jenom takový trošku luxusnější městský typ. Mně sluší holínky a klobouk, ale nesnažím se příliš stylizovat, nebylo by to přirozené. Prostě dělám svoje písničky a ty jsou country blizoučko.

 

Další otázka asi nebude příliš originální, nicméně si ji neodpustím. Jak to děláte, že vypadáte stále tak dobře, přestože poslední dobou nemáte problém ventilovat, že jste začala pobírat starobní důchod?

Jsem seniorka papírově, úředně. Já bych to samozřejmě tajila, ale nebylo by to k ničemu, protože to každý ví. Dneska už prostě za jménem je vždycky ta závorka, kam se napíše 63, hotovo. Takže já jsem to použila marketingově, ve smyslu podívejte se, je mi sice už tolik, ale dělám, co můžu, a snažím se vypadat dobře. Proto padají ty otázky, jak já to dělám. Kdyby si lidi mysleli, že jsem padesátnice, tak by se mě na to neptali, protože na tenhle věk bych možná vypadala naopak poněkud sešle.

 

To bych neřekl. Vy máte totiž tu nevýhodu, možná výhodu, těžko říct, že na různých záznamech vypadáte pořád stejně. Jak je to možné?

Já nevypadám stále stejně, ale je fakt, že nezkušený mladší muž může chvíli váhat, jestli jsem tak stará a vypadám dobře, nebo jsem mladá a nějak jsem měla těžkej život. Prostě jsem možná pro lidi, kteří o mě nic nevědí, trošku věkově nezařaditelná. Nezkušený muž by si mohl říct, že je mi i 45. Ale lidi, kteří na to mají oko, ti to poznají. Zvláště pak ženy, ty u té druhé věk okamžitě odhadnou.

 

Doufám, že se nezlobíte kvůli těm závěrečným otázkám.

Ne, vůbec, podívejte se, když se na to zeptáte, to je naprosto v pořádku. Já si tak trénuju nějaký nový způsob, jak podobným otázkám přistoupit, abych neříkala pořád to samé. Ale fakta jsou fakta. Žádná plastická operace, řekla bych běžný, klidný život, tím by to mohlo být, a jsem relativně vyrovnaný člověk. Výsledek je ten, že dneska jsem relativně spokojená babička a zdá se, že tyhle roky jsou docela prima. Já vím, že už sice mluvím jak Květa Fialová, která to podle mě trošku přehání, ale je to o přístupu k určitému věku. Někdo propadne panice a někdo se prostě zorientuje. Já myslím, že jsem to zatím zmákla, uvidíme, co bude dál.

Radek Šejvl

rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová

Kulturní program Pohřebačského jarmarku 2013

Clipboard02 

1.  pódium

10:00 – 10:45 – zahájení, Mateřská škola Opatovice n/L, Základní škola Opatovice n/L

10:45 – 11:15 – improvizační show skupiny BIZONI (improliga)

11:15 – 11:35 – Nathaniel Filip

 

14:00 zahájení programu s Rádiem BLANÍK

14:00 – 14:30 soutěže

14:30 – 15:15 Petra Černocká

15:15 – 15:45 soutěže, autogramiáda

16:00 – 16:45 Jaroslav Uhlíř

16:45 – 17:00 autogramiáda, ukončení

 

2. pódium

9:00 – 11:00 – Parťáci (country)

12:00 – 14:00 – Pardubická šestka (dechovka)

 

3.pódium (loutkové divadlo)

11:30 – 12:00 – první představení

13:30 – 14:00 – druhé představení

 

 

Divadlo, hokej, improvizace a BIZONI?

im34Co mají společného tato čtyři zdánlivě nesourodá slova? BIZONI jsou mladí lidé, kteří se věnují divadelní improvizaci v Opatovicích nad Labem. Vystupují v místním kulturním domě, ale také v širokém okolí, třeba v Divadle 29 v Pardubicích, m-klubu ve Vysokém Mýtě anebo v Malostranské besedě v Praze.

A proč hokej? Jedna z forem divadelní improvizace, kterým se BIZONI věnují, se jmenuje „improvizační zápas“.  Pokud se přijdete podívat na improvizační zápas, neuvidíte převleky a nacvičené texty, ale jen dva týmy, rozhodčího, pomocné rozhodčí, skórovací tabulky a uslyšíte vřískot davu. Hraje se tady a teď na témata od diváků v jednotlivých disciplínách, která mají svá daná pravidla, jež musejí hráči/herci dodržovat. Na celý hokejový souboj dohlíží hlavní rozhodčí, který píská fauly jako klišé, vystoupení z role, nadměrná vulgárnost. Další z divadelních forem je „Improshow“.  Pět lidí na scéně, volné discipníny, témata od diváků. Něco na způsob televizní Partičky, ovšem s pointou, bez zbytečných vulgarit a přímo na scéně teď a tady. To jsou BIZONI, to je IMPROLIGA.cz! Sledujte web a přijďte se podívat na jedno z mnoha představení po celé republice. V nejbližší době vystoupí BIZONI na prestižní akci Pohřebačský jarmark – v sobotu 28.9. od 10:45 Improshow na hlavní scéně.

Andrea Moličová, trenérka improvizačního týmu BIZONI

Na Pohřebačském jarmarku bude i country

parťáci28. září 2013 vystoupí na Pohřebačském jarmarku country kapela PARŤÁCI z Pardubic.

Kapela vznikla v roce 2010, kdy se pět kamarádů rozhodlo, přemístit se od táborového ohně na pódium a potěšit tak mnoho z nás. Do jejich repertoáru patří country a folk. Slyšet od nich můžete známé melodie, které dříve nazpívali Greenhorns, Kamarádi táborových ohňů (K.T.O.)  nebo Jarek Nohavica. Potkat je můžete především v Pardubicích a Chrudimi, kde pravidelně vystupují. Jejich heslem je „ Country je náš život a s Vámi nás baví svět.“

Ilona Křováková, členka organizačního týmu

Rozhovor s Andreou Moličovou, trenérkou BIZONŮ

_DSC0523Hned na počátku Vám dám poměrně složitý úkol. Zkuste nám představit skupinu Bizoni. 

 Řekl jste správně, že to není úplně snadné. Skupina Bizoni je vlastně parta vesměs mladých lidí, která se zabývá divadelní formou zvanou improvizace. Vznikli jsme vlastně z dramaťáku, který byl pod divadelním souborem SNOOP tady v Opatovicích nad Labem.

Co znamená zkratka Bizoni?

 Bizoni, to znamená Bydžovští improvizátoři z Opatovic nadržení na improvizaci.

Vysvětlete mi, jak je možné, že se jmenujete Bydžovští improvizátoři z Opatovic nad Labem?

 Čekala jsem, jestli se zeptáte, protože spoustu lidí zarazí, proč Bydžov a Opatovice najednou.  Vysvětlení je jednoduché, protože možná už víc než polovina našich členů pochází z Nového Bydžova. Nicméně trénujeme v Opatovicích a základnu máme taky v Opatovicích, takže proto spojení Nového Bydžova a Opatovic nad Labem.

Když jsem na webové stránky www.pohrebacskyjarmark.cz vkládal článek, tak se mě povedlo, že tam bylo konečné sousloví nadržení na improvizaci. Prosím vysvětlete, co to vůbec ta improvizace jako divadelní disciplína je.

 Kdybych to měla říct úplně pro kohokoliv, aby to pochopil, tak improvizace je vlastně divadlo bez předem připraveného textu. Zakládá se na tom, že se hraje tady a teď na témata, která vybíráme od diváků přímo na místě a hrajeme v takzvaných kategoriích. To jsou takové herecké disciplíny, které mají svoje pravidla, a herec je na jevišti musí dodržovat.

Co chystáte pro návštěvníky Pohřebačského jarmarku?

 My jsme se rozhodli zvolit pro jarmark, kde budeme mít časové rozpětí zhruba kolem půl hodiny, takovou kratší formu, které se říká improshow. Na scéně bude pět herců, kteří budou hrát na témata od diváků ve zmíněných disciplínách, ale nebudou omezováni rozhodčím. Je to princip známého pořadu Partička, který teď běží, tuším, na Primě.

Vy jste součástí divadelního spolku SNOOP Opatovice nad Labem. V jaké věkové kategorii se většinou improvizátoři pohybují, kolik jim přibližně je?

 Když to zacílím přímo na Bizony, na tu naši skupinu, tam je věkové rozpětí tak kolem 20 let, 18 až 26, dejme tomu. A když bych vzala po celé republice všechny týmy, tak musím říct, že se tam pohybuje věk od středoškolských týmů, což je nějakých těch 15, 16, až po dospělé, kterým je kolem 40, 50 a hrají s námi taky, takže rozpětí je opravdu velké.

Takže to není jen aktivita pro mladé, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Přesně tak, je to aktivita pro všechny, kteří mají chuť relaxovat a bavit se u toho.

Jaký máte vztah k tomu tradičnímu, klasickému divadlu? Myslím nejen vy jako hráči skupiny Bizoni, ale myslím osobně vy, Andrea Moličová.

 Musím říct, že leckteří improvizátoři mají co do činění s klasickou činohrou, já jsem tím příkladem taky. Já jsem takzvaně odkojená opatovickým souborem SNOOP , s činoherním divadlem jsem začínala a je to taková moje srdcovka. Je to úplně něco jiného než improvizace jako taková, dává to člověku úplně jiné možnosti třeba v prožitku hereckých postav. Je to úplně jiný zážitek a pro mě je velkou součástí stejně jako improvizace.

Vy jste uspěli, dostali jste se, řekl bych, na nejvyšší možnou metu, co se týče amatérského divadla a to konkrétně s hrou Měsíční běs v rámci divadelního spolku SNOOP Opatovice nad Labem až na Jiráskův Hronov. Popište nám, jak probíhala tato přehlídka, jaké jste měla pocity na tak prestižní a jednoznačně nejdůležitější akci pro amatérského divadelníka?

 Musím říct, že největší takovou euforii radostnou jsem zažila, když mi zavolal Aleš, principál divadla, že jsme byli vybrání na tuhle tu přehlídku, protože to je mekka, nejvyšší bod, kam se vlastně s amatérským divadlem můžeme dostat. Takže už to byl pro mě velký zážitek. A samotná přehlídka, tak to už byla pro nás opravdu taková dovolená. My jsme tam přijeli zahrát, potěšit ty lidi, užít si to sami za sebe bez stresu kvůli soutěžení o nějaké ceny. Takže velká radost tam být a potkávat se těmi lidmi a prostě už to, že jsme tam byli, bylo pro nás velké potěšení.

Jak přijali diváci Jiráskova Hronova vaši hru, která je podle mého názoru, a už jsem to zmiňoval, když jsem viděl premiéru velmi, velmi kvalitní?

 Když se budeme bavit o divácích, tak ti byli dojatí. Musím říct, že opravdu chodili pak za námi do šatny, děkovali nám, že měli silné zážitky, leckteří plakali, i muži se nám byli přiznat, že jim ukápla slza. Dokonce jsme dávali podpisy jednomu milému mladému pánovi. Takže to byl silný zážitek pak i  pro nás.

Já Vás teď na závěr poprosím, abyste pozvala, nalákala diváky na Pohřebačský jarmark a na představení opatovicko bydžovské skupiny Bizoni?

 Mám na Vás asi jeden jednoduchý návrh – Jestli chcete strávit půlhodinu, kdy se budete opravdu dobře bavit a odpočinete si od běžných starostí, tak určitě přijďte. Bude to stát za to.

Děkuji Vám za rozhovor.

 Já taky díky, ať se povede jarmark.

Radek Šejvl

rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová

Pardubická šestka si letos připravila novinku

Pardubická6I letos nás na Pohřebačský jarmark, který se koná 28. 9., přijede potěšit dechová kapela Pardubická šestka. Do jejího repertoáru patří nejen známé melodie z Čech a Moravy, ale písničky všech žánrů, které jsou příjemné jak k poslechu, tak i k tanci. Svým vystoupením přináší posluchačům dobrou náladu a pocit příjemně stráveného večera či odpoledne.

V tomto roce si pro nás Pardubická šestka připravila novinku, kterou od nikoho jiného neuslyšíte, písničku Něžné konvalinky. Píseň pro kapelu složil Ruda Beran a text napsala Míla Dvořáková. Kromě této skladby se můžete těšit i na další, které najdete na prvním CD Pardubické šestky „PRO MAMINKU“ .

Ilona Křováková, členka organizačního týmu

Rozhovor s Nathanielem Filipem

Nataniel28. září na sv. Václava vystoupíte na Pohřebačském jarmarku.  Co si chystáte do svého vystoupení?

Rád bych návštěvníky jarmarku seznámil se svým klasickým repertoárem, se kterým vystupuji po republice, po českých a moravských městech, což jsou slavné světové evergreeny a šansony. Melodie, které většina lidí zná velmi dobře, provázely je celé generace. Já je rád přiblížím i mladší generaci, která už je možná tolik nezná, třeba New York, New York nebo May Way a klasické hity od Franka Sinatry, Edit Piaf.

Jaké máte zkušenosti, kde jste již vystupoval?

Jak už jsem řekl, je to spousta českých a moravských měst. Většinou vystupuji v menších divadlech nebo kostelích, kde je dobrá akustika. Protože vystupuji jen se svým klavíristou tak tam, kde to dobře zní, kde se ta hudba nese a dokáže se tam vytvořit dobrá atmosféra komornějšího typu.

Jak dlouho veřejně vystupujete?

Vystupuju od začátku loňského roku, začínal jsem v jednom kabaretním klubu v Berlíně. Ale zjistil jsem, že němčina není úplně můj obor, a tak jsem se vrátil zpátky domů. Rád bych zpíval pro české publikum, i když jsem začínal s anglickými texty, potom i s francouzskými, teď už mám z poloviny texty české.

Zkuste mi přiblížit nějaký koncert, který si pamatujete, který Vás zaujal, a třeba i nějaké nevšední reakce publika.

 To bylo určitě minulý rok v Litomyšli, měl jsem tam 11. září koncert v husitském kostele. Účast byla poměrně veliká, vyprodaný koncert. Překvapily mě vychovatelky z internátu pedagogické školy, ty přivedly zhruba čtyřicet studentek, tak 17- 18 let. Takže když jsem nakoukl a zjistil, že jich tam je tolik a kdo jsou, tak jsem se opravdu zděsil. Vůbec jsem nevěděl, jak je zaujmu. Narychlo jsem přeorganizovával repertoár, abych je něčím zaujal. I to, co jsem při koncertu říkal, bylo úplně jiné, než jsem měl připravené. První dvě písně byly velmi, velmi obtížné, ale potom je to zaujalo a nebyl problém je udržet až do konce koncertu.

Vy jste opatovický rodák, v Opatovicích jste dokonce už vystupoval v roce 2012 při Vánočním koncertu. Jak často se do Opatovic podíváte, jak často sem jezdíte? Předpokládám, že už tady asi nebydlíte.

Jezdím sem poměrně často, mám tady byt a svoji rodinu. Za rodinou jezdím často, vidím je skoro každý týden, ale převážně žiju v Praze a ve Vídni.

Co se týká zmíněného Vánočního koncertu, který se konal vloni a který podle mého názoru zaujal. Máte zájem i o následující ročník, tedy o letošní Vánoční koncert?

Určitě zájem mám. Zjistil jsem, že opatovické publikum je velmi věrné a ohlasy byly pozitivní. Spousta lidí by ráda přišla znovu. Takže se určitě těším, že letos bude v kostele další Vánoční koncert.

Vraťme se ale zpátky k Pohřebačskému jarmarku. Vánoční koncert v kostele, to je úplně jiná situace, než když máte vystoupit na volném prostranství. Jak se chystáte na Pohřebačský jarmark?

Tak tady to bude pro mě opravdu jiné, protože jsem zvyklý obvykle vystupovat se svým klavíristou v komornějším prostředí. Tady to bude venku, proto jsem si připravil kompletní hudební podklad, který mě bude doprovázet, takže budu mít plnou hudbu.

Která konkrétní kategorie návštěvníků jarmarku by měla být nejvíce napnutá, nejvíce byste ji na svém vystoupení očekával?

Tak to je zvláštní otázka. Já bych předpokládal, že moji hudbu mít raději členové starší generace, ale ty zase často, pokud mě neznají osobně, odradí můj vzhled, protože vidí někoho mladého. Když vidí můj plakát, tak si představí úplně jinou hudbu, a třeba ani nepřijdou, i když by na tu hudbu rádi šli a slyšeli ji. Já si myslím, že hudba je pro všecky, že je opravdu univerzální. Tahle hudba potěší mladé lidi, střední generaci a starší lidé si připomenou, kdy ji slyšeli naposledy. Mladší zjistí, že i hudba, kterou neslyší právě teď v rádiích, je hezká.

Tak to je výborný závěr, já děkuji za rozhovor a budu se s Vámi těšit na viděnou na Pohřebačském jarmarku. 

 Radek Šejvl

rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová

Exkluzivní rozhovor s Petrou Černockou o Pohřebačském jarmarku

ČernockáHned na začátku mě zajímá, co si představíte pod pojmem Pohřebačský jarmark?

Taková ta hezká tradice jarmarku se obnovila a jarmarků je všude fůra, takže já jsem docela znalec. Představuju si stánky, ale takové ty hezké, rustikální, ne igeliťáky. A hezké zboží z českých luhů a hájů. Představa dneska většinou klapne, mám pocit, že už se ta městečka naučila jarmarky dělat a jsou pěkné.

Slovo pohřebačský ve Vás nic nevyvolává?

Zní to poněkud chmurně, to je jasné, ale my máme tak roztodivné názvy městysů, měst a vesniček, že to Čecha nezaskočí. Ale nezní to moc optimisticky, o to lepší ten jarmark nejspíš bude. Já jsem v jádru racionální typ, já vždycky očekávám spíš něco horšího, abych se mohla radovat, když to bude krásný. Tak tentokrát to bude asi taky tak.

Třetí ročník řemeslného jarmarku v Opatovicích n. L. v Pohřebačce se uskuteční na sv. Václava v sobotu 28. září. Je Vám nějaké řemeslo opravdu blízké? Případně které řemeslo je Vám nejbližší?

Já vím, že to bude znít vychloubačně, ale já jsem taková zručná, mě baví cokoliv ručičkama dělat. Můj táta si vyráběl nábytek na chalupě, dokonce jsme s ním vyrobili katamarán, něco jako takový houseboat, na kterém jsme se plavili po Slapské přehradě. Táta to měl hodně v krvi, ačkoliv byl právník. Já mám ráda takové ty drobnější práce, ne třeba tesařské řemeslo.

Až budete u nás na jarmarku, projdete si stánky? Chodíte na podobné akce i soukromě?

Velice ráda. V létě jsem na chalupě v severních Čechách a tam se hodně takových věcí taky děje. Vždycky si ráda udělám výlet, třeba i na kovářská řemesla, i když to přitahuje spíš chlapy. Ale jakmile jsou tam nějaké hezké ruční věci, včetně keramiky, na to jsou spíš holky, tak to mě samozřejmě zajímá.

Ve svém životopise uvádíte, že jste vystudovala obor operní zpěv a klavír. Jak moc je Vám tento obor dnes vzdálený?

Řekla bych, že dost. Mám kamarádku ještě právě z konzervatoře a ta mě občas dotáhne třeba do Národního, když je tam generálka opery. Taky mám kamarády herce, takže chodím hodně na činohru. Ale musím říct, že nejvíc jsem zanedbala klavír. Teď jsem si ho nechala konečně naladit. Nějakou dobu jsem se vymlouvala, že nemůžu k pianu, že to prostě není čistý. Ale musím na sebe prozradit, že teď přes léto jsem u piana zase nebyla. To je asi největší rest.

Takže v létě raději odpočíváte na chalupě, než se věnujete své standardní celoroční práci?

Nedá se to úplně takhle říct, já vlastně jenom změním místo. V létě jsem na chalupě a v zimě v Praze. Já i přes léto ráda hraju, hlavně protože se hraje hodně venku. To mám ráda, to je hezký, publikum je příjemně namíchané, všechny věkové kategorie. To je něco, co my můžeme, máme rádi, baví nás to. Ale abych řekla pravdu, byla jsem jednu dobu po pracovní stránce líná. Na chalupě je takový kravál, že když všichni spustí sekačky a pily a takovou tu zahradní techniku, je lepší skočit do kůlny a něco si tam dělat. Takže letos jsem byla dost manuálně činorodá. Teď jsem zpátky v Praze a je tady rajský klid.

Takže Vy se jezdíte uklidňovat do Prahy?

 To jste řekl naprosto přesně. Já jsem zjistila, že Praha sice má takový svůj konstantní hluk, ale co je to proti tomu, když sedíte na zápraží a vedle soused začne sekat obrovskou louku a seká tři hodiny, to se nedá vůbec vydržet. Tady v Praze šumí auta a vzadu cinkne tramvaj, nádhera.

Na sekačky se dá reagovat docela dobře, můžete třeba jít nařezat dříví na cirkulárce.

To mě samozřejmě napadlo, když soused pustí sekačku, přesvědčit manžela, aby šel řezat dřevo. Ale ten synchron z chlapů člověk nevyrazí, on mi prostě vždycky řekne, že jde dělat úplně něco jiného. Prostě nemůžu všechny ty sousedy dát nějak dohromady. Snad se mi časem podaří, aby nesekali aspoň v neděli, to dá zdravý rozum. Prý už vyhlášky o tom můžou být, tak to zkusím prosadit.

Radek Šejvl

rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová