Exkluzivní rozhovor s Petrou Černockou o Pohřebačském jarmarku
Hned na začátku mě zajímá, co si představíte pod pojmem Pohřebačský jarmark?
Taková ta hezká tradice jarmarku se obnovila a jarmarků je všude fůra, takže já jsem docela znalec. Představuju si stánky, ale takové ty hezké, rustikální, ne igeliťáky. A hezké zboží z českých luhů a hájů. Představa dneska většinou klapne, mám pocit, že už se ta městečka naučila jarmarky dělat a jsou pěkné.
Slovo pohřebačský ve Vás nic nevyvolává?
Zní to poněkud chmurně, to je jasné, ale my máme tak roztodivné názvy městysů, měst a vesniček, že to Čecha nezaskočí. Ale nezní to moc optimisticky, o to lepší ten jarmark nejspíš bude. Já jsem v jádru racionální typ, já vždycky očekávám spíš něco horšího, abych se mohla radovat, když to bude krásný. Tak tentokrát to bude asi taky tak.
Třetí ročník řemeslného jarmarku v Opatovicích n. L. v Pohřebačce se uskuteční na sv. Václava v sobotu 28. září. Je Vám nějaké řemeslo opravdu blízké? Případně které řemeslo je Vám nejbližší?
Já vím, že to bude znít vychloubačně, ale já jsem taková zručná, mě baví cokoliv ručičkama dělat. Můj táta si vyráběl nábytek na chalupě, dokonce jsme s ním vyrobili katamarán, něco jako takový houseboat, na kterém jsme se plavili po Slapské přehradě. Táta to měl hodně v krvi, ačkoliv byl právník. Já mám ráda takové ty drobnější práce, ne třeba tesařské řemeslo.
Až budete u nás na jarmarku, projdete si stánky? Chodíte na podobné akce i soukromě?
Velice ráda. V létě jsem na chalupě v severních Čechách a tam se hodně takových věcí taky děje. Vždycky si ráda udělám výlet, třeba i na kovářská řemesla, i když to přitahuje spíš chlapy. Ale jakmile jsou tam nějaké hezké ruční věci, včetně keramiky, na to jsou spíš holky, tak to mě samozřejmě zajímá.
Ve svém životopise uvádíte, že jste vystudovala obor operní zpěv a klavír. Jak moc je Vám tento obor dnes vzdálený?
Řekla bych, že dost. Mám kamarádku ještě právě z konzervatoře a ta mě občas dotáhne třeba do Národního, když je tam generálka opery. Taky mám kamarády herce, takže chodím hodně na činohru. Ale musím říct, že nejvíc jsem zanedbala klavír. Teď jsem si ho nechala konečně naladit. Nějakou dobu jsem se vymlouvala, že nemůžu k pianu, že to prostě není čistý. Ale musím na sebe prozradit, že teď přes léto jsem u piana zase nebyla. To je asi největší rest.
Takže v létě raději odpočíváte na chalupě, než se věnujete své standardní celoroční práci?
Nedá se to úplně takhle říct, já vlastně jenom změním místo. V létě jsem na chalupě a v zimě v Praze. Já i přes léto ráda hraju, hlavně protože se hraje hodně venku. To mám ráda, to je hezký, publikum je příjemně namíchané, všechny věkové kategorie. To je něco, co my můžeme, máme rádi, baví nás to. Ale abych řekla pravdu, byla jsem jednu dobu po pracovní stránce líná. Na chalupě je takový kravál, že když všichni spustí sekačky a pily a takovou tu zahradní techniku, je lepší skočit do kůlny a něco si tam dělat. Takže letos jsem byla dost manuálně činorodá. Teď jsem zpátky v Praze a je tady rajský klid.
Takže Vy se jezdíte uklidňovat do Prahy?
To jste řekl naprosto přesně. Já jsem zjistila, že Praha sice má takový svůj konstantní hluk, ale co je to proti tomu, když sedíte na zápraží a vedle soused začne sekat obrovskou louku a seká tři hodiny, to se nedá vůbec vydržet. Tady v Praze šumí auta a vzadu cinkne tramvaj, nádhera.
Na sekačky se dá reagovat docela dobře, můžete třeba jít nařezat dříví na cirkulárce.
To mě samozřejmě napadlo, když soused pustí sekačku, přesvědčit manžela, aby šel řezat dřevo. Ale ten synchron z chlapů člověk nevyrazí, on mi prostě vždycky řekne, že jde dělat úplně něco jiného. Prostě nemůžu všechny ty sousedy dát nějak dohromady. Snad se mi časem podaří, aby nesekali aspoň v neděli, to dá zdravý rozum. Prý už vyhlášky o tom můžou být, tak to zkusím prosadit.
Radek Šejvl
rozhovor zpracovala Vladimíra Langová, textová úprava Romana Stehnová
